Ekonom: Mecenáši za lepší Česko

23. prosince 2015

Čeští filantropové z řad podnikatelů vyzývají další majitele firem: Přidejte se k nám.

Zakladatel společnosti Facebook Mark Zuckerberg se v prosinci zařadil mezi nejštědřejší světové mecenáše. Oznámil, že dá 99 procent akcií své firmy na charitu. Podobný závazek před časem učinil americký miliardář a investor Warren Buffett. Třetinu svého majetku na dobročinné účely poslal zakladatel Microsoftu Bill Gates.
Ve filantropy se mění řada miliardářů a podnikatelů nejen v cizině, ale i v Česku. Týdeník Ekonom přináší příběhy tří tuzemských dobrodějů, kteří jsou v určitém ohledu výjimeční. Mnozí zdejší podnikatelé podpořili dobrou věc jednorázovým příspěvkem. Zavázat se k pravidelné charitě je ovšem zatím poměrně neobvyklé. Před časem to udělal spolumajitel firmy Adler Martin Hausenblas a každoročně na ni dává deset procent svých osobních příjmů.
Veškerou podporu směřuje do Ústí nad Labem, kde žije. A k podobnému patriotismu vybízí i další podnikatele.
Kvido Štěpánek, majitel firmy Isolit-Bravo, zaplatil jízdu humanitárního konvoje na Ukrajinu. O pomoc tehdy žádal i další podnikatele a většinou uspěl. Nyní chce poslat zimní oblečení uprchlíkům do Řecka. A právě kvůli schopnosti rychle reagovat na aktuální situaci ho týdeník Ekonom zařadil do svého výběru.
Do třetice přinášíme příběh podnikatele Petra Sýkory, který stál u zrodu nadace Dobrý anděl. Rozchodil v Česku dárcovský systém, do kterého se může zapojit každý. Ani korunu z příspěvků jednotlivců nespolykají provozní náklady, ty hradí Sýkora spolu s dalšími mecenáši. „Přidala se třeba Jaroslava Valová, zakladatelka firmy Siko,“ upozorňuje Sýkora.
Každý ze tří vybraných podnikatelů přistupuje k charitě trochu jinak, všichni však doufají, že jejich příklad přiláká další filantropy.

Kvido Štěpánek
Továrník ze Sudet neumí v charitě říkat ne

Pomáhá doma, ale i v cizině. „Nyní připravujeme humanitární konvoj, který pojede na řecký ostrov Lesbos,“ popisuje svůj čerstvý plán podnikatel Kvido Štěpánek.
Do míst, kde se soustřeďují uprchlíci, by rád poslal hlavně zimní oblečení a jídlo. „Je to prostě potřeba,“ vysvětluje Štěpánek tichým, ale důrazných hlasem. Pomáhat běžencům však už majitel firmy Isolit-Bravo začal. Rekonstruuje pro ně ubytovnu určenou původně zaměstnancům. Štěpánek neváhá ani s podporou Ukrajiny. Do oblastí postižených boji letos ve spolupráci s organizací Člověk v tísni vyslal 16 firemních kamionů s potravinami a dalším materiálem.
Platil naftu, řidiče a auta byla minimálně na dva týdny vyřazena z práce pro podnik. „Když jsem organizoval konvoje, potěšilo mě, že řadě dalších podnikatelů stačilo jednou napsat nebo zavolat a přidali se,“ pochvaluje si Štěpánek. Ministr financí a majitel Agrofertu Andrej Babiš věnoval pět kamionů mouky, majitel Linetu Zbyněk Frolík 40 lůžek. Přidala se i řada menších podniků. „Takový přístup oceňuju, prostě minimum řečí, hlavní jsou činy,“ říká Štěpánek.
Majitel firmy s více než miliardovým obratem pomáhá potřebným od doby, kdy začal podnikat. Do čela výrobního závodu v Jablonném nad Orlicí se postavil v roce 1990, když zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele. Zaměstnanci ho zvolili, protože byl zkušený, ale zároveň nezatížený komunistickou minulostí. Později společnost se dvěma partnery odkoupil v privatizaci a časem se stal jejím výhradním majitelem.
Dnes se firma specializuje na součástky do aut – například plastové části světel či dveří, dále vyrábí domácí spotřebiče a proslavila se také motorizovaným kolečkem určeným pro zahrádkáře.
Dobré jméno podniku se šíří i díky filantropickým aktivitám majitele Kvida Štěpánka. Už před 20 lety založil nadační fond, který měl podporovat studium dětí z chudých poměrů. Protože se jich moc nehlásilo, přeorientoval se časem na handicapované.
„Když mi píší rodiče, že potřebují peníze pro nemocné dítě, neumím říct ne. Často jsou v bezvýchodné situaci,“ přiznává Štěpánek. Letos kladně vyřídil asi 150 podobných žádostí a rodinám poslal 1,5 milionu korun. O penězích rozhoduje sám, což mu umožňuje reagovat pružně.
Kromě darů jednotlivcům podporuje i nemocnici v Ústí nad Orlicí. Ačkoliv do zdravotnictví plynou obrovské peníze, jsou většinou účelově vázané. Na řadu věcí, které se nevejdou do vymezených škatulek, nezbývají prostředky. Proto Štěpánek přispěl na koupi nových lůžek na internu. „Ta původní tam byla už 35 let. Ani služebně nejstarší zaměstnankyně si nepamatovala jejich nákup,“ podotýká.
Kvido Štěpánek se snaží zvelebovat i kraj, kde žije a podniká.
Začal opravovat místní hřbitov, nechal vyrobit repliku poničené sochy anděla. V budoucnu chce v místech, kde došlo v roce 1945 k vraždám Němců, umístit bronzové kříže. Zasadil se také o vznik dokumentu Sudety, který mapuje dění v kraji krátce po druhé světové válce. Sám sbíral svědectví žijících pamětníků a skládal obrázek o událostech roku 1945 v Jablonném, Mladkově, Králíkách a dalších obcích. Stal se scenáristou, režisérem a částečně také kameramanem téměř hodinového filmu.

Žijeme skromně, ale hlady netrpíme

Podnikatel Štěpánek dal letos na charitu čtyři miliony korun. Dlouhodobou evidenci si nevede, ale celková částka se může podle jeho odhadu blížit 100 milionům.
Podporovat znevýhodněné přijde Štěpánkovi naprosto přirozené. Vzory pro takové chování našel ve vlastní rodině.
Prarodiče žijící na Vysočině v malé osadě s devíti domy neváhali poskytnout nocleh a jídlo příchozím žebrákům. Druhý dědeček měl malý obchod s galanterií. I během hospodářské krize podporoval ze skromných příjmů organizaci pomáhající slepcům. „Občas slyšel poznámky, že si takovou štědrost rodina nemůže dovolit a jestli už nedává dost. Vždycky na to odpovídal: A chybělo vám to někdy? Všichni mlčeli, protože žili skromně, ale hlady netrpěli,“ popisuje.
Člověk by si podle Štěpánka neměl nechávat všechno pro sebe. „Když spíme, občas se nám zdá, že nás honí bandité, jindy si užíváme peníze, proháníme se v rychlých autech,“ popisuje podnikatel. Sny bývají často velmi realistické. Po probuzení ale nevlastníte nic z toho, co vám patřilo ve snu.
„Ve skutečném životě máme většinou kde bydlet a co jíst, vlastníme nějaký majetek. Jenže je skoro jisté, že vše je pouze vyšší stupeň snu, z něhož se probudíte smrtí,“ uvažuje Štěpánek. Důležité pak bude jen to, jak se člověk choval, ne kolik majetku nahromadil.

Martin Hausenblas
Ústecký patriot posílá mladé na zkušenou do ciziny

Podnikatel Martin Hausenblas platí stáže mladých lidí z Ústí nad Labem v cizině. Vzdělávají se v oboru, učí se jazyk nebo prostě jen sbírají zkušenosti. „Získají rozhled, vnímají pak svět trochu jinak. Když se vrátí do Ústí, mohou zdejší komunitě prospět,“ myslí si Hausenblas. Letos dá prostřednictvím Ústecké komunitní nadace na podporu mladých téměř půl milionu korun. A věří, že příští rok to bude ještě více. „Rád bych každoročně posílal do ciziny pomyslný autobus lidí. Zatím jich jezdí průměrně tak deset,“ říká Hausenblas.
Je spoluzakladatelem a spolumajitelem firmy Adler, jež obchoduje s textilem a loni dosáhla obratu 450 milionů korun. „Letos očekávám kolem 600 milionů,“ říká. Kromě toho energický muž rozjíždí start-up Liftago, což je mobilní aplikace umožňují objednávat bezpečně a pohodlně taxík z okolí. „Nyní máme v Praze měsíčně přes 40 tisíc jízd. Nově jsme otevřeli Brno, Ostravu i Bratislavu. Počet jízd roste každý měsíc o 30 procent,“ říká Hausenblas.
A aplikaci Liftago chce dále rozšiřovat. Zapojit se kromě taxíků mají třeba i jízdní kola. „Máme připravený projekt na jejich sdílení,“ říká podnikatel. Navíc chce zpřístupňovat nabíječky pro elektromobily. Prostě se snaží dostat lidi co nejrychleji a pokud možno i ekologicky z jednoho místa na druhé.

Meditace v poušti

Rozhodnutí věnovat část peněz charitě vnímá dvaačtyřicetiletý Martin Hausenblas jako jedno ze svých nejlepších.
Veřejně se zavázal, že každý rok věnuje charitě deset procent svých příjmů. „Život začal dávat větší smysl,“ říká. V mládí se podle něj člověk snaží ukázat ostatním, že je dobrý. Když se mu to podaří, chvíli si užívá získanou slávu a peníze. „Ale po čase trochu nevíte co se životem. Začnete přemýšlet, co vás naplňuje, jaký má všechno smysl,“ přiznává Hausenblas.
Sám podniká od mládí. Už v osmnácti se začal společně s maminkou věnovat obchodu. Zažil úspěch, později se ale jako distributor výrobků Herbalife dostal do dluhů. Bylo mu 23, měl splatit více než 300 tisíc a připadal si na dně. „Čtyři dny jsem ležel v posteli, brečel jsem a litoval se,“ vzpomíná na těžké období. Sebelítost se však naštěstí proměnila ve zdravý vztek. Martin Hausenblas si půjčil další peníze, nakoupil zboží a začal ho opět prodávat. Pak s kamarádem ze střední školy založil reklamní agenturu, které se dařilo.
Ještě větší úspěch zažil, když v roce 2000 rozjel firmu Adler, obchodující s textilem.
Ústecký selfmademan se nechal zcela pohltit podnikáním. Byznysu věnoval veškerý čas, moc neodpočíval. Zdravotně na tom nebyl nejlépe, trpěly i jeho vztahy s blízkými.
Před osmi lety řídil přepracovaný auto a málem havaroval, když usnul za volantem. Vyhodnotil to jako varování, že má ve firmě zpomalit. V 35 letech tak předal řízení podniku profesionálnímu managementu. Nechal si jen akcie a rozhoduje o strategických záležitostech.
Začal hodně cestovat. Odjel do Afriky a vydal se pěšky přes Saharu. „Celý den jdete sám a v tichu. Máte spoustu času přemýšlet,“ vzpomíná na svou zhruba 250 kilometrů dlouhou pouť.
Během ní dospěl k závěru, že nastal čas dělat věci, které považuje za správné.
„Odměnou nemusí být nutně peníze nebo osobní prospěch, dostaví se však pocit naplnění,“ vysvětluje Hausenblas, jak se dopracoval k závazku dávat část svých peněz na charitu. „Nejprve si člověk bere víc, než dává. Časem by se to mělo vyrovnat a otočit,“ říká.
Kromě meditování v poušti odjel do Austrálie a strávil tam pár měsíců.
Vyzkoušel si, že začínat v cizině a učit se jazyk není právě jednoduché. Pobyt u protinožců přivedl Martina Hausenblase na myšlenku, že by mohl podobnou zkušenost dopřát mladým lidem z Ústecka.

Nedostatek peněz nesmí brzdit cestu za snem

Konkrétní inspiraci pro podporu studentů našel ústecký podnikatel také ve vlastní rodině, v životních osudech strýce Johna Václava Hausenblase. „Od dětství jsem ho obdivoval. Byl mistrem Československa ve skoku do výšky a později také kapitánem amerického námořnictva. Špičkové vzdělání získal díky podpoře mecenáše, který mu dal šanci, ačkoliv ho vůbec neznal,“ vypráví Martin Hausenblas.
Strýc byl za druhé světové války nuceně nasazený v Německu, přes Belgii však emigroval do Spojených států. Tam potkal židovského uprchlíka z Evropy, který mu pomohl, a navíc mu zaplatil i školu. „Strýc měl celý život pocit, že musí tento dluh splácet,“ vysvětluje Hausenblas. Když tedy dává peníze na vzdělání mladých lidí, může jim pomoct podobně jako dávný mecenáš jeho strýci.
I další pohnutka k financování stipendií vychází u Martina Hausenblase z rodiny. Před časem se mu jeho patnáctiletá sestřenice svěřila, že se chce stát modelkou. „Jenže neměla peníze na to, aby několikrát měsíčně jezdila z Lovosic do Prahy na castingy, a chtěla kvůli tomu kariéru modelky vzdát,“ vzpomíná Hausenblas. Začal proto sestřenici Janě Knauerové dávat měsíčně 2000 korun a jeho podpora opravdu pomohla. Dívka uspěla nejprve v Londýně, později začala pracovat v New Yorku a nyní patří ke špičce českého modelingu. „Uvědomil jsem si, že i relativně malá částka může mladému člověku změnit život,“ podotýká.

Na pomoc druhým si půjčil

Hausenblasovy začátky v roli filantropa nebyly snadné.
V roce 2010 vybral s pomocí Ústecké komunitní nadace první studenty, které chtěl poslat do ciziny, a předal jim šeky. Brzy měly následovat skutečné peníze. „Jenže mezitím dva moji bývalí nejlepší přátelé vytunelovali firmu a ta se dostala do problémů. Chyběla mi hotovost,“ vzpomíná Hausenblas. Hrozilo, že bude mladým prostě muset říct: Je mi líto, ale peníze nedostanete. „Nakonec jsem dospěl k závěru, že je potřeba držet slovo. Šel jsem do banky a vzal jsem si na stipendia půjčku,“ vzpomíná.
To byl největší zádrhel na počátku.
„Pokaždé když se zavazuji dát další stipendia, se ptám sám sebe, zda to má smysl a zda má toto přednost před ostatními věcmi, a pokaždé si odpovím ano,“ podotýká. Podporu pro pobyt v cizině získávají studenti univerzit nebo středních škol, ale i mladí lidé, kteří chtějí sbírat zkušenosti. Sami si vyberou, čemu by se chtěli věnovat, a zažádají o podporu. Nadace ji udělila třeba na studium práv, designu nebo jazyků. „Většinou naše stipendium kombinují s dalšími zdroji. Když se v zahraničí rozkoukají, často si tam najdou práci,“ říká Hausenblas. Každou žádost individuálně posoudí komise osobností, v níž působí například ekonom Tomáš Sedláček, filozof Daniel Kroupa či ředitel nadace Via Jiří Bárta. „Já do výběru nezasahuji. Komise má s penězi naložit tak, aby byl potenciální přínos pro region co největší,“ popisuje svou strategii Martin Hausenblas.
O ústecký region jde charismatickému podnikateli především. Narodil se v Děčíně, studoval v Ústí, kam se brzy přestěhoval. Žije tam a podniká, s městem je nerozlučně spjatý. „Ústí je zanedbané místo, pomoc opravdu potřebuje,“ vysvětluje Hausenblas, proč dává peníze studentům ochotným vrátit se z ciziny na sever Čech. Region se ale snaží povzbudit i dalšími způsoby. Finančně podpořil ústecké Činoherní studio či oživení kina Hraničář. Podle svých slov se snaží na Ústecku vytvořit „ostrůvek pozitivní deviace“. Kromě toho se Martin Hausenblas zapojil také do hnutí PRO! Ústí a loni byl zvolen městským zastupitelem.
A mladým stipendistům říká: Zdejší komunita vám pomohla, až se váš život změní k lepšímu, najděte svůj vlastní způsob, jak jí to vrátit. Také jeho sestřenice mu peníze, které jí v začátcích poskytl, vrátila, když se jí začalo dařit v modelingu. „Mohl jsem je pak použít na podporu dalších mladých lidí,“ říká Hausenblas. Rozhodně však vítá, když si stipendisté časem najdou svoji vlastní cestu, jak vše Ústecku vynahradit.

Petr Sýkora
Dobrý anděl už umí létat sám

Téměř čtvrt miliardy korun. Tolik peněz se už dostalo od dárců k rodinám nemocných prostřednictvím nadace Dobrý anděl. U jejího zrodu stál podnikatel Petr Sýkora. Místo finanční podpory pro konkrétní charitu „rozchodil“ v Česku celý dárcovský systém. „Věřili jsme, že prostřednictvím Dobrého anděla pomůžeme více lidem než jen darováním vlastních peněz,“ vysvětluje jednačtyřicetiletý Sýkora.

Zakázky vozili metrem

Podnikat začal Petr Sýkora jako osmnáctiletý student VŠE s o rok starším s kamarádem, budoucím právníkem Janem Černým. Vrhli se na prodej kancelářských potřeb. První zakázky vozili metrem v batohu, ale jejich firma Papirius rychle rostla. Dopracovala až k miliardovému obratu a čtyřem stovkám zaměstnanců. V roce 2006 Sýkora s Černým firmu za nezveřejněnou částku prodali americké společnosti Office Depot. Nějakou dobu pro nového majitele ještě pracovali, ale zároveň přemýšleli, do čeho dalšího se pustí.
„Hledali jsme s Honzou nové podnikání,“ vzpomíná Petr Sýkora. Náhodou se dozvěděli o nápadu slovenského podnikatele a dnes i prezidenta Andreje Kisky, který na Slovensku provozoval nadaci Dobrý anjel.
Vydali se za ním do Popradu a zjišťovali, jak vše funguje. Projekt dvojici podnikatelů velmi zaujal a chtěli ho replikovat v tuzemsku. Místo rozjezdu nového byznysu se tak pustili do charity.
„Pochopili jsme, že taková pomoc v Česku chybí,“ vysvětluje Sýkora.
S Janem Černým věnovali 25 milionů na rozjezd a provoz podobné nadace.
Na podzim 2011 začal v Česku fungovat Dobrý anděl. Jeho prostřednictvím může pomáhat každý. Výhodou je, že ani korunu z příspěvků individuálních dárců nespolykají provozní náklady, ty hradí mecenáši. Pomoc je navíc adresná. Dárce může prostřednictvím svého účtu sledovat, ke komu peníze doputovaly.
Nadace Dobrý anděl pomáhá především rodinám pacientů s rakovinou.
Sýkora se k tomu rozhodl kvůli vysokému výskytu onkologických onemocnění. Navíc téměř každý člověk se s rakovinou v rodině setkal a umí si představit, co nemoc obnáší. Ale nadace pomáhá i v případě řady dalších chorob.

Přidali se další filantropové

Od svého vzniku v listopadu 2011 až do letošního prosince podpořil Dobrý anděl skoro tři tisíce rodin. „V tuhle chvíli tvoří rodiny s onkologicky nemocným dítětem 34 procent, čtvrtina případů jsou rodiče s nádorovým onemocněním, zbytek pak děti s jiným vážným onemocněním,“ uvádí Markéta Křížová z nadace Dobrý anděl.
Kromě nárůstu počtu individuálních dárců se zvyšuje i množství firem a podnikatelů, kteří projekt podporují.
„Na financování provozu nadace už nejsme sami. Postupně se přidali další filantropové, jako například Jaroslava Valová, zakladatelka firmy Siko,“ podotýká Sýkora.
Sám se v posledních letech aktivně věnuje především Dobrému andělovi.
„Jako rodina ale finančně podporujeme i další projekty, jak doma, tak v zahraničí,“ říká Sýkora. Šlo třeba o výstavbu školy ve vesničce Kargyak v Kašmíru, podporu pro Nadaci Via nebo projekt Šance, který pomáhá mladým lidem na ulici. Kromě řady drobných charitativních akcí v Česku poskytl peníze třeba mountainbikové olympioničce z Nového Zélandu Kate Fluckerové.
„Mnoho jsme od života dostali, je tedy načase něco také vracet. V přírodě to tak funguje,“ podotýká Petr Sýkora. A připomíná trefný citát libanonského spisovatele Chalíla Džibrána: Vše, co máte, stejně jednou dáte. Proto Sýkora netouží po luxusu. Stačí mu pohodlný dům a auto. Skromný muž, který už více než čtvrtstoletí pravidelně cvičí jógu, nerozhazuje miliony za zbytečnosti.
Jediné, co sobě a rodině dopřává, je pravidelný pobyt na Novém Zélandu. Před pěti lety tam na čas přesídlili.
„Chtěli jsme vyzkoušet život v zahraničí, vystavit syny cizímu jazyku,“ vysvětluje. Rodina si užívá tamní přírodu, hodně času tráví venku. Petr Sýkora se věnuje svému oblíbenému běhu a zúčastnil se také několika extrémních závodů.
Rodina žije střídavě půl roku v Česku a půl roku na Novém Zélandu. „Jak ale synové stárnou, pomalu nastává doba, kdy budou potřebovat větší stabilitu. Jejich přátelství jsou pevnější, škola náročnější,“ říká Sýkora s tím, že ve hře je i ukončení kočování přes půl zeměkoule. „Nicméně náš životní styl vypadá dobrodružnější, než ve skutečnosti je,“ podotýká.
Sám si však hladinu adrenalinu zvyšuje rád. Účastní se extrémních závodů, ultramaratonů a absolvoval i velmi náročný Wenger Patagonian Expedition Race. Při něm musí člověk překonat vzdálenost více než 500 kilometrů.
Putuje pěšky, na kajaku, na kole, leze po horách. Řada týmů závod vůbec nedokončí. Podle Sýkory stojí za úspěchem především psychická odolnost, síla a zdatnost nestačí.
„Ale závodní období mám už za sebou. Je jen otázka času, kdy tělo řekne dost,“ myslí si Petr Sýkora a trochu se sám diví, že ho ještě nic nebolí. „I tak nastal čas přestat dělat vylomeniny a zaměřit se na jiné věci,“ rozhodl se před časem. Věnuje se dětem a Dobrému andělovi.
Nebrání se však tomu, že by se v budoucnu pustil do dalšího charitativního projektu nebo nového podnikání.
„Dobrý anděl je čím dál samostatnější.
Už umí létat docela dobře sám, nepotřebuje vodit za ruku,“ podotýká.

Štěpánkův dědeček dával i během velké krize část svých skromných příjmů organizaci pomáhající slepcům.
I relativně malá částka může mladému člověku změnit život, říká Martin Hausenblas.
Místo rozjezdu nového byznysu se Petr Sýkora pustil do charitativního projektu, jaký v Česku chyběl.
Závodní období mám už za sebou. Je jen otázka času, kdy tělo řekne dost.

 

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich